Lázeňský antisemitismus v Čechách a na Moravě

Lázeňský antisemitismus představuje fenomén, ¹ který se v českých, ale i moravských lázních objevoval od konce 19. století až do třicátých let 20. století. K jeho hlavním centrům patřily západočeské lázně v čele s Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi a Františkovými Lázněmi, jež vzhledem ke své centrální poloze a dobré železniční infrastruktuře lákaly židovské návštěvníky ze všech koutů Evropy. Hlavní manifestací lázeňského antisemitismu byly především obrazové dopisnice karikující židovské hosty. Časem přibyly antisemitské novinové karikatury a drobné sošky a sousoší stereotypně zobrazených Židů.

Západočeské lázně se staly místem zrodu tzv. zimního antisemitismu, ² který se ve formě otevřených útoků proti místním Židům projevoval hlavně v zimních měsících. Uveďme například nenávistně štvavou kampaň proti karlovarským Židům v listopadu roku 1897, kdy byli kvůli politickým rozmíškám obviněni z neloajality a následně vyloučeni z místního tělocvičného spolku. ³ V letním období během hlavní lázeňské sezony se naopak lokální hoteliéři, restauratéři, ale i regionální politici a novináři drželi zpátky a nepouštěli se do antisemitských výpadů, dokonce ani vůči domácím Židům, kteří na přelomu století tvořili například v Karlových Varech téměř deset procent obyvatelstva, ⁴ ani proti lázeňským židovským hostům, již v tu dobu představovali asi polovinu všech návštěvníků. Hlavním důvodem se staly ekonomické utilitární zájmy, které v letní sezoně vedly majoritní obyvatelstvo, z velké části závislé právě na lázeňském ruchu, k utlumení veřejných antisemitských vášní. Tento fakt byl všeobecně znám židovským návštěvníkům, kteří měli od přelomu století k dispozici seznamy hotelů a lázeňských domů, jejichž majitelé se v předchozích sezonách profilovali jako antisemité. V židovských novinách se tak pravidelně na začátku sezony objevovala varování před místy, jež je lepší nenavštěvovat. ⁵ Přesto i v průběhu léta docházelo k antisemitským excesům. Nebylo jich sice v žádném případě tolik jako v zimních měsících, ale jasně dokazovaly, jaká protižidovská nálada ve skutečnosti panuje v majoritní společnosti. Například v červnu 1904 jeden karlovarský výčepní ve své hospodě vyvěsil ceduli s nápisem „Židům nepřístupno“. Po intervenci místních úřadů tabuli odstranil a vyvěsil nový nápis: „Židé jsou zde trpěni jen kvůli úřednímu nátlaku“. ⁶ Obecně můžeme konstatovat, že od přelomu století měl zimní antisemitismus v západočeských lázních zhoršující se tendenci, zatímco letní měsíce zůstávaly až na pár antisemitských výstřelků více méně neměnné. ⁷ Vše se však změnilo úkladnou vraždou židovského filosofa a fejetonisty Theodora Lessinga (1872–1933), který během svého exilu v Mariánských Lázních dál brojil proti nacionálnímu socialismu v Německu. ⁸ Jeho vražda v srpnu roku 1933 definitivně ukončila éru v podstatě tolerovaného lázeňského antisemitismu a otevřela přímou cestu k rasovému násilí.

Pohlednice se staly na přelomu 19. a 20. století oblíbeným vizuálním médiem, tiskly se ve značných nákladech. ⁹ Na lázeňských pohlednicích nalezneme vedle četných vedut zobrazené místní historické památky, léčivé prameny, kolonády, hotely a kavárny. Nabízely je novinové stánky, knihkupectví, papírnictví, hotely, kavárny i volně stojící prodejci na lázeňských kolonádách. Velké oblibě se těšily především obrazové dopisnice znázorňující jak bohatou národnostní rozmanitost lázeňské společnosti, tak specificky židovské hosty. Téměř všechny postavy se ve větší či menší míře staly předmětem posměšné nadsázky, zveličení nebo simplifikace. Více než polovina dochovaných pohlednic však explicitně zobrazovala pouze a jen Židy. Naprostá většina z nich využívala antižidovské obsahy a konotace, a proto se tyto obrazové dopisnice staly jasným dokladem latentní podoby lázeňského antisemitismu v západních Čechách. Do dnešní doby se zachovalo několik tisíc těchto pohlednic s přibližně dvěma stovkami karikujících námětů. Rozptýleny jsou v mnoha soukromých i veřejných sbírkách po celém světě, přičemž největší kolekce se nacházejí ve sbírkách Wolfganga Haneyho (Německé historické muzeum v Berlíně), Arthura Langermana (Technická univerzita v Berlíně) a Martina Schlaffa (Židovské muzeum ve Vídni).

Stereotypní židovská fyziognomie

Se stereotypně pojatou fyziognomií se setkáme téměř u každé židovské postavy zpodobené na lázeňské pohlednici západočeské provenience. Každá figura se sice v detailech liší, přesto existují určité společné znaky, které můžeme vysledovat na mnoha obrazových dopisnicích od konce osmdesátých let 19. století, přitom v humoristických novinách tištěných v Čechách se prokazatelně objevují již od šedesátých let. ¹⁰ V případě mužských figur jde o vypouklé oči, výrazné kruhy pod očima, velký nos – může být orlí, skobovitý nebo ve tvaru okurky či bambule – a masité rty. Východoevropští Židé, tzv. Ostjuden, ¹¹ jsou specificky líčeni jako poměrně štíhlí, místy až vyzáblí muži v omšelém pomačkaném kaftanu a neforemném klobouku, jež jsou znakem jejich údajné chudoby a zaostalosti. Nezbytným atributem se dále stal vous a po stranách tváře pejzy, které jsou vnějším znakem ortodoxního judaismu. Někdy karikaturista záměrně zdůraznil jejich zrzavou barvu, jak vidíme na pohlednici typu „grussovka“ ¹² z Mariánských Lázní na přelomu století [1]. Je nutné upozornit, že se zachovala také zcela totožná dopisnice s pouze odlišným nápisem „Karlsbad“, který je vtipně vyveden na koflíku s minerální vodou. ¹³ Naopak bohatí asimilovaní Židé v dobře padnoucích šatech jsou vždy zpodobeni s plnými baculatými tvářemi, velkým břichem a vyzáblýma, křivýma nohama. Příkladem může být dobře situovaný lázeňský návštěvník Karlových Varů v moderním, západoevropském obleku s perfektně střiženými licousy namísto pejzů a drahým cylindrem na hlavě [2]. Jeho tvář prozrazuje klasicky stereotypní fyziognomii se skobovitým nosem a masitými rty. Na první pohled je jasné, že jde o karikaturní pohlednici, protože oblek je muži volný a on sám rukou naznačuje, jak měl původně velké břicho. U jeho nohou je pak umístěn veršovaný text, který nevybíravě komentuje uvedenou změnu: „ Všechno se nyní zmenšilo. Břicho a hrudník, to je v pořádku. Pouze nos zůstal velký. A nohy jsou bohužel také křivé .“¹⁴

Rovněž v zobrazování židovských žen se setkáváme s řadou negativních prvků. Obecně můžeme říct, že nebyly tak častým námětem jako jejich protějšky. Až na výjimky se objevuje pouze jeden ikonografický typ, jímž je tzv. židovská matróna. Jde většinou o bohatou asimilovanou dámu korpulentních tvarů v přehnaně zdobném, pompézním šatu s kožešinovým límcem a kloboukem s péry, jež je často ověšená šperkya má černé kudrnaté vlasy, vypouklé oči, skobovitý nos a masité rty. Někdy má na tváři výraznou bradavici, která osciluje mezi znaménkem krásy a ďábelským znamením čarodějnic.

Všechny lázeňské pohlednice zpodobující židovské hosty obsahují negativně stereotypní prvky. Ty jsou někdy natolik zdůrazněny, že jsou dokonce povýšeny na hlavní motiv celé pohlednice. Nejčastěji jde o nos, který je několikanásobně zvětšen, přičemž doprovodný text ironicky komentuje jeho velikost, jak vidíme například na pohlednici z Karlových Varů s židovským párem, který se otírá o sebe nosy [3]. Veršík napodobující jidiš, což je další rádoby karikující prvek, v tomto případě zní: „Je mrzuté, když místo pusy musíte si o sebe třít nosy.“ ¹⁵

Lázeňské pohlednice jsou ve svém repertoáru židovských postav výrazně omezené. Líčí v podstatě jen dva extrémy: na jedné straně chudé východoevropské ¹⁶ a na straně druhé bohaté asimilované Židy. To samozřejmě byla nesmírná simplifikace židovské lázeňské society. Ačkoliv západočeské lázně navštěvovaly téměř všechny náboženské, sociální, ekonomické i politicky smýšlející skupiny Židů, karikaturisté si za svůj předmět zájmu vybírali vždy jen tyto dvě unifikované skupiny. Naprosto zde schází typová diverzita židovských hostů. Určitou výjimku tvoří fotografické pohlednice, které se v západočeských lázních ve větší míře objevovaly již na konci osmdesátých let 19. století.

Skupiny různorodých lázeňských hostů

Nejpočetněji zastoupeným námětem je setkání různých typů lázeňských hostů. Obrazové pohlednice humorně vykreslují dlouhé zástupy nebo náhodně vytvořené skupinky návštěvníků nejrůznějších národností, postávajících nebo nenuceně konverzujících poblíž kolonád a léčivých vřídel. Vedle sebe se tak na jednom místě a ve stejný čas ocitá rakouský oficír, ruský venkovan, anglický gentleman, turecký paša, bavorský chasník v kožených kalhotách, Japonec s vějířem v ruce nebo rozesmátý Afričan. ¹⁷ Ve špalírech zjednodušených prototypů lázeňských hostí nechybí samozřejmě obraz zanedbaného východoevropského Žida a jeho bohatého asimilovaného protějšku. Jde o naprosto nereálné vykreslení společenského života v lázních, kde docházelo k omezenému kontaktu mezi odlišnými národnostními a společenskými skupinami. ¹⁸

První dopisnice tohoto typu se v západočeských lázních objevily již v osmdesátých letech 19. století. ¹⁹ Jako jejich předobraz posloužily grafiky z Karlových Varů a Mariánských Lázní ze začátku 19. století. Jako příklad uveďme kolorovanou rytinu Ludwiga Ernsta Buquoye (1783–1834) z roku 1814, zobrazující mezinárodní lázeňskou společnost soustředěnou u Nového pramene před ještě dřevěnou Gieselovou kolonádou v Karlových Varech. ²⁰ Léčivou vodu z koflíku popíjí vedle různých evropských národností také Číňan, Japonec a Afričan, v popředí kolonády rovněž najdeme židovského prodejce koflíků a bohatého Žida s třírohým kloboukem na hlavě. Grafika popisně zaznamenává rozličné lázeňské hosty a na rozdíl od pohlednic se nesnaží o jejich záměrné karikování, či dokonce zesměšnění. V osmdesátých letech 19. století se však situace radikálně změnila, v ilustrovaných novinách se postupně objevovaly humorné kresby lázeňských návštěvníků ²¹ a karikatura pronikala také do sféry knižní ilustrace. V Průvodci po Karlových Varech a okolí od Eugena Miroslava Rutteho z roku 1888 je publikována kresba pražského kreslíře Karla Štapfera (1863–1930), která s jistou dávkou nadsázky a patřičnou stylizací představuje různé typy návštěvníků místních lázní. ²² V dlouhé řadě samozřejmě stojí východoevropský Žid v kaftanu, jeho zjednodušený portrét s kipou na hlavě a pejzy po stranách se pak objevuje o několik stránek dál na konci kapitoly o lázeňském životě. To, že jeho zobrazení není v žádném případě náhodné, dokazuje veršovaný text otištěný nad kresbou: „ Oplatky se brzy snědí, na zkamenělou kytici prach se usadí – ale blaživé vzpomínky nepominou! A ty přece lepší jsou než upomínka na nějakého polského žida! “²³ Uvedený průvodce po karlovarských pamětihodnostech je unikátní v tom, že zaznamenává přítomnost východoevropských Židů v místních lázních nejenom textuálně, ale i vizuálně. Obě složky spolu vzájemně komunikují, doplňují se a ve výsledku zpodobují Židy na základě stereotypního zjednodušení. Židovští hosté se od osmdesátých let stávali stále atraktivnějším tématem přitahujícím pozornost okolí, které se cítilo nuceno na ně reagovat a zvolit určitou strategii, jak se s jejich přítomností vyrovnat.

A právě obrazové dopisnice zpodobující židovské lázeňské hosty se staly jednou z nejviditelnějších strategií. Sloužily jako doklad existence těchto svým způsobem „exotických“ návštěvníků – nejzjevnější je to v případě chudých východoevropských Židů, kteří se svým vzhledem i chováním vymykali kosmopolitní společnosti vyšších tříd západočeských lázní přelomu 19. a 20. století. Zároveň fungovaly jako neskrývaná reklama na místní lázně, které se chtěly světu ukázat jako tolerantní, všem přicházejícím návštěvníkům otevřené místo, což byl samozřejmě utilitárně vykonstruovaný mýtus. Naproti tomu představují určitou formu posměšku a potupy namířenou proti všem židovským hostům. Nežidovští lázeňští návštěvníci, ale i místní majoritní obyvatelstvo se vždy rádi pobavili na účet židovských hostí, kterým v posledku nezbývalo nic jiného než tyto rádoby humorné pohlednice, později i novinové karikatury a negativně vyznívající židovské sošky tolerovat a tiše trpět místní lázeňský antisemitismus.

Vrátíme-li se k obrazovým dopisnicím zobrazujícím setkání různých typů lázeňských hostů, zjistíme, že všechny postavy se chovají jako herci oblečení do barevně poutavých kostýmů a na tváři nesou masku své národnostní nebo společenské role. ²⁴ Typická jsou přitom výrazná gesta a karikaturní vzezření zobrazených. V osmdesátých letech 19. století byli Židé ještě zobrazováni jako integrální součást špalíru či jiného davu, postupem času se však dostali do popředí skupiny a strhávali na sebe čím dál větší pozornost [4].

Mezi pohlednicemi se skupinovým námětem různorodých lázeňských návštěvníků najdeme určitá specifika. Za pozornost stojí jistě motiv rozesmátých hostí tančících v kroužku polonézu. ²⁵ Všichni včetně Turka a Afričana jsou obézní, jedině východoevropský Žid s kloboukem, kaftanem a rozevlátými pejzy je vyhublý. Vedle tančící německý oficír si drží ostentativně nos a vypouklýma očima zírá na Žida, čímž dává všem okolo najevo, že jeho soused zapáchá. Na druhé straně tančí bohatá korpulentní dáma, která svým vzezřením připomíná typ tzv. židovské matróny. Ortodoxní Žid ji se zájmem pozoruje, ačkoliv vedle ní stojí její stejně obézní manžel.

Toaleta, nedostatečná hygiena, zápach a obezita

Dalším specifickým typem skupinových pohlednic je motiv hromadného útěku, případně čekání na latríny. Západočeská lázeňská vřídla byla a dodnes jsou známá svými projímavými účinky, potřeba neodkladné toalety je zde však karikována nebývale přesvědčivě. Příslušníci jednotlivých národností klepou či rovnou bouchají na dveře latrín, úplně vepředu skupiny stojí pak starší, omšelý východoevropský Žid, který se kroutí v křeči a rukama si drží bolavé břicho. Jeho tvář prozrazuje stejně jako u ostatních aktérů zoufalství a hněv zároveň [5]. Naprosto totožný kresebný výjev byl použit na pohlednici z kavkazského lázeňského města Jessentuki, pouze místo Křížového pramene v Mariánských Lázních byla zvolena fotografie pohledu do parku a text byl upraven do ruštiny. ²⁶ Podobných případů známe několik, téměř identické dopisnice se prodávaly ve vybraných lázeňských centrech napříč celou Evropou. Měnil se pouze název lázní nebo se lehce upravil text na pohlednici. ²⁷

Téma nutkavé návštěvy toalety se na západočeských lázeňských dopisnicích objevovalo velmi často. Vedle pohlednic s rozmanitou škálou národnostních skupin nalezneme rovněž takové, jež záměrně znázorňují pouze židovské hosty, jak utíkají nebo sedí na latríně. Typické je setkání dvou ortodoxních východoevropských Židů poblíž toalet: jeden v klidu s koflíkem v ruce odpočívá a druhý odbíhá směrem k latríně. ²⁸ Výjev doprovází rádoby vtipný text komentující většinou naléhavost situace a nepříjemný zápach, vše v jazyku připomínajícím jidiš. Případně je figura zoufalého Žida toužícího po toaletě osamocena, čímž je zdůrazněna primitivní komičnost této naléhavé situace. ²⁹ Evidentně antisemitské jsou pak pohlednice zobrazující bohatého židovského obchodníka s výraznou nadváhou, jak sedí na toaletě a vyřizuje přitom neodkladný telefonát [6]. Na zemi okolo něho jsou rozházené burzovní noviny a obrazové pole uzavírá dole nápis „Burzián“. ³⁰ Nikde samozřejmě není explicitně napsáno, že jde o Žida, avšak jeho tvář využívající negativně židovskou fyziognomii s orlím nosem nenechá nikoho na pochybách. Jasně čitelný je tedy antisemitský odkaz na nekalé, špinavé obchody Židů, uzavírané na záchodě. Toaleta se zde stala nejenom symbolem fyzické, ale i morální špíny a údajného podvodu.

S tím úzce souvisí téma zápachu, které je akcentované na některých lázeňských pohlednicích. Kromě zacpaného nosu okolostojících postav najdeme rovněž motiv česneku, který má jasně protižidovskou konotaci. ³¹ Daleko častěji je však přítomný námět špíny, a to jak explicitně, tak implicitně. Většina chudých východoevropských Židů je na obrazových dopisnicích znázorněna ve špinavém, omšelém, občas i potrhaném šatu. Někdy spolu tyto postavy dokonce diskutují na téma špíny, jak vidíme třeba na pohlednici, která je známá v několika provedeních prodávaných jak v Karlových Varech, tak v Mariánských Lázních [7]. Nápis imitující jidiš nám rádoby humorně osvětluje celou scénu: „ Mořici! Mořici! Tak se mi zdá, že nejsi umyt! ,Dobrý Božíčku! – Proč by se člověk měl mýt, když je tady každá špína tak drahá .‘“³² Obdobný rozhovor by se mohl odehrávat také na dopisnici, kterou vytvořil úspěšný rakouský karikaturista Fritz Schönpflug (1873–1951), a jež zpodobuje celou rodinu umolousaných východoevropských Židů. Otec s pejzy a v kaftanu nesouhlasně rozhazuje rukama a matka spolu se synem zaraženě mlčí. Pod výjevem se pak nachází německý text: „Jednou musí člověk do lázně!“ ³³ Jde o zjednodušující zobrazení Židů, kteří se již dlouho nemyli, jsou špinaví a zapáchají. Lázně zde figurují jako symbol očisty a zároveň jako žádaného lázeňského letoviska, které musí alespoň „jednou“ navštívit každý. Na další Schönpflugově pohlednici spatříme ortodoxního Žida, jak v záklonu pije slámkou minerální vodu z koflíku, a dole je připojen ironický nápis „Dentální hygiena“ [8]. ³⁴ Jednoduchá, ale o to údernější karikatura odkazuje na údajně nedostatečnou ústní hygienu Židů pocházejících z východu, který byl v tu dobu často vnímán jako zaostalý, nemoderní, či dokonce špinavý.

Nesmírně populární se na přelomu století staly pohlednice znázorňující lázeňské hosty namočené či natřené léčivým slatinným bahnem. U židovských figur bahno podle dobových antisemitských představ odkazovalo jak k fyzické, tak k morální špíně. Hirsch a Rebekka [9], jak je tehdejší karikaturisté schematicky pojmenovali, se koupají nazí ve vaně plné černého bahna: z horní části těla, především rukou, jim odkapává černá hmota, která nápadně připomíná krev. Ta může asociovat motiv rituální vraždy, z níž byli Židé obviňováni po staletí. ³⁵ Poblíž vany stojí většinou lázeňský personál, záměrně vykreslený v kontrastu s klienty jako bílý a čistý, který je omývá. Jejich očista zde nabývá téměř symbolického významu, a nabízí dokonce paralelu se křtem. Někdy se na dopisnicích vyskytuje jen jeden z páru. Například Rebekka svým korpulentním tělem, černými kudrnatými vlasy, vypouklýma očima, širokými lícními kostmi, orlím nosem a plnými smyslnými rty jasně odkazuje na tzv. židovskou matrónu, jež je ve své nahotě zbavena všech atributů bohatství a odhaluje tak své pravé, „špinavé“ já. ³⁶ Ve srovnání s nežidovskými ženami, zpodobenými na jiných lázeňských pohlednicích, Rebekka jednoznačně představuje typ nevzhledné ženy, která má vskutku daleko k líbivým „Venuším“, sloužícím jako erotické symboly západočeských lázní. ³⁷

Dalším oblíbeným námětem se stalo téma obezity, jež se vedle diabetu a dalších nemocí léčila v západočeských lázních. Terčem výsměchu samozřejmě nebyli jen Židé, ale jakýkoliv lázeňský host, který trpěl nadměrnou vahou. Nejtěžší návštěvníci byli dokonce zvěčněni na samostatných pohlednicích, jako tomu bylo třeba v případě Švýcarky Jenny Letto s více než 212 kilogramy nebo Angličana Williama Campbella s 240 kilogramy, ³⁸ kteří se podrobovali léčebným procedurám právě v Mariánských Lázních. Typické byly rovněž obrazové dopisnice karikaturně zpodobující hosty „ před kúrou a po ní“. V případě židovských návštěvníků karikaturisté upřeli svou pozornost hlavně na bohaté asimilované Židy trpící nadváhou. Známé jsou například variace zobrazující obchodního radu Meyera s tradiční židovskou fyziognomií „při příjezdu“, „po 14 dnech“ a „při odjezdu“. ³⁹ Z tělnatého muže s nedopnutým kabátem se po léčebné kúře v Karlových Varech stane vyzáblý muž v plandajícím šatu.

Obecně můžeme říct, že obézní ortodoxní Židé z východu se na lázeňských pohlednicích vyskytují naprosto minimálně, a pokud ano, tak většinou jen na inscenovaných fotografiích. Příkladem může být fotografická koláž vydaná židovským knihkupcem a nakladatelem Leopoldem Weilem z Karlových Varů, který rovněž participoval na tomto lázeňském byznysu. Na dopisnici je zpodoben pomocník vážící ortodoxního Žida v kaftanu s nadváhou [10], nahoře je přitom německý nápis odkazující k ceně za tuto službu „Zde je nejlevnější [místo] k vážení!“ ⁴⁰ a dole ironizující dovětek v jidiš: „5 kg úbytek – první ztráta, která udělá radost!“,⁴¹ odkazující na Židům domněle přisouzené negativní vlastnosti spojené s šetřením a touhou po neustálém zisku.

Konverzace

Na velkém množství lázeňských dopisnic jsou Židé znázorněni během konverzace. Většinou ve dvou, třech, ale i větších skupinkách stojí nebo posedávají na lavičce v parku. Jde téměř výlučně o chudé východoevropské Židy v otrhaných kloboucích a neforemných kaftanech, kteří místo vycházkové hole asimilovaných Židů nesou deštník. Typickým znakem těchto výjevů se stala výrazná gesta rukou: ruce jsou vždy dvakrát, někdy i třikrát zvětšené a odkazují k dlouhým a intenzivním konverzacím zúčastněných. Karikatury tak pracují se všeobecně rozšířeným stereotypem židovské výřečnosti a bezbřehé upovídanosti. Výrazná gesta rukou vypovídají o pozdravu, přitakání, nesouhlasu, váhání, rozpačitosti, zděšení, strachu i zlobě. Někdy jsme rovněž svědky zdviženého ukazováčku [7]. Obecně dlouhé, tenké, někdy i zkroucené prsty mohou vyvolávat antisemitskou představu, že Židé jsou do všeho zapleteni, mají vše pod kontrolou a skrze své „dlouhé prsty“ ovládají svět [11].

Na některých pohlednicích jsme svědky nejapného vtipu, například když rozhovor zbožných Židů nečekaně vyruší pes, který vykonává svou potřebu přesně na klobouk jednoho z přítomných mužů [12]. Na karikatuře se mísí nejrůznější emoce: překvapení, naštvanost i výsměch, které jsou vedle výrazů v tvářích znázorněné také patřičnými gesty rukou. Až na výjimky převládá vždy setkání doprovázené konverzací mužů. Jedna z nich je dopisnice zpodobující rozhovor chudého východoevropského Žida v obnošeném špinavém kaftanu s asimilovanou Židovkou s kožešinou kolem krku a kloboukem s barevnými péry. Chudý, útlý muž se dvoří bohaté tělnaté dámě, která svým vzhledem připomíná takzvanou židovskou matrónu [13]. Obrazové dopisnice i novinové karikatury s tímto námětem, založené na zjevné rozdílnosti obou postav, se staly ve své době velmi populární. Motiv byl dále rozvíjen především na základě vizuálního kontrastu mezi „zženštilým mužem“ a „ženou připomínající mužatku“. ⁴² Jeden z mnoha důkazů rozšířenosti antisemitského stereotypu „zženštilých, nemužných Židů“ najdeme například ve spisu Geschlecht und Charakter (Pohlaví a charakter) v tu dobu vlivného rakouského spisovatele Otto Weiningera (1880–1903). ⁴³

Konverzace je rovněž jedním z témat zachycených na pohlednici s ironizujícím nápisem „Lev, Medvěd, Jelen a [různé] druhy Kohnů v Karlových Varech“. ⁴⁴ Vpředu stojí asimilovaní blahobytní Židé se silně karikovanými zvířecími hlavami, které odkazují na jejich příjmení [14]. V pozadí vidíme skupinky diskutujících, kteří mají podle textu reprezentovat různé „ druhy Kohnů“, přitom příjmení Kohn zde funguje jako synonymum pro všechny Židy. ⁴⁵ Podobně antisemitský obsah mají i další dopisnice připodobňující židovské návštěvníky ke zvířatům na základě jejich příjmení Löw, Bär a Hirsch. Na pohlednici znázorňující medvěda v klobouku, s pejzy a negativní židovskou fyziognomií vidíme také několik stroužků česneku a koflík uvázaný na šňůrce způsobem, jak ho nosili lázeňští hosté při svých každodenních procházkách [15]. Německý text umístěný pod výjevem jen podporuje antisemitské vyznění celého obrazu: „Zoologická z Karlových Varů. Medvěd z Haliče (muž, dospělý).“ ⁴⁶ Obdobně nechutná podívaná se odehrává na pohlednici taktéž vydané nakladatelstvím Ottmara Ziehera se sídlem v Mnichově, které ve srovnání s jinými podniky produkovalo nejvíc antisemitsky laděných pohlednic spojených se západočeskými lázněmi. Rádoby nevinný nápis „Rodina ,Löwových´ při snídani“ ⁴⁷ odkazuje ke lví rodině s negativně vyvedenými židovskými tvářemi, jejíž příslušníci se všichni hladově dáví česnekem [16], symbolem zápachu, který je po staletí spojován právě s východoevropskými Židy.

Někdy jsou židovští lázeňští hosté zobrazováni dokonce s prasečí hlavou a kopyty místo rukou. Dlouhý kaftan, pokrývka hlavy, pejzy i deštník, to vše jsou již tradiční atributy východoevropských Židů, kteří diskutují na lavičce v lázeňském parku. Každého však upoutají jejich prasečí rypáky, které nesou jasnou antisemitskou konotaci. ⁴⁸ Vepř je navíc v židovské tradici chápán jako nečisté zvíře, jež se nesmí konzumovat, a pouhá jeho zmínka znamená urážku a je výrazem hlubokého pohrdání. Silně antižidovský motiv tzv. Judensau (židovské svině) se v evropském umění objevoval již od středověku ⁴⁹ a na přelomu 19. a 20. století zažil renesanci. Naproti tomu byl obzvláště v německy mluvících zemích na poli vizuality hojně rozšířený motiv „tří prasátek“ přinášejících štěstí. Je proto možné, že se zde prolnuly oba tyto naprosto odlišné přístupy, které svým spojením vytvořily explicitně antisemitský obraz.

Přinejmenším v Karlových Varech se prodávaly pohlednice, jež pomocí několika dílčích kreseb zpodobovaly pseudodarwinovský vývoj od supa, kačera, případně jiného zvířete až po bohatého asimilovaného Žida s výrazným nosem a břichem. Dopisnice tisklo Antisemitské knihkupectví Emila Keila v Berlíně, ⁵⁰ které, jak jeho název vypovídá, se soustředilo na produkci antisemitských pohlednic. Ty se prodávaly nejen v lázeňských městech, ale i na jiných místech po celém Německu a těšily se poměrně velké oblibě. Obrazovou složku doprovázel například text „Od supa k Meierovi“, ⁵¹ podtrhující antisemitský kontext celého výjevu: z dravého ptáka supa se postupem času stal stejně dravý bankéř Meier, který si však dál uchovává svou původní supí podstatu.

Aluze na negativní vlastnosti a charakteristiky připsané v průběhu dějin Židům najdeme také na dalších lázeňských dopisnicích. Například na „grussovce“ z Karlových Varů ze začátku století vidíme bohatého asimilovaného Žida, jak hledá zlatou minci, která se tak stává symbolem jeho domnělé lakoty a chamtivosti [17]. Pokud bychom na pohlednicích ze západních Čech hledali jiné explicitně antižidovské a antisemitské náměty, jako je třeba motiv rituální vraždy, znesvěcení hostií či otravu studny, pravděpodobně je nenajdeme, protože zřejmě ani neexistovaly. Karikaturisté, potažmo nakladatelé tušili, nebo někteří dokonce i věděli, kde se nachází ona pomyslná mez, kterou v zájmu celospolečenského klidu nesmějí překročit. Zároveň zde existovaly spolkové organizace informující o rostoucím antisemitismu, ⁵² jež spolu s židovskými obcemi aktivně upozorňovaly na nebezpečí rostoucí v této oblasti a veřejně bojovaly proti antisemitismu.

Fotografie, koláž a nové vymoženosti techniky

Nové náměty vneslo do rozmanitosti lázeňských pohlednic nepochybně médium fotografie. Přinejmenším od roku 1889 fungoval v Mariánských Lázních fotografický ateliér Ernsta Pflanze, který nejprve produkoval dopisnice s vlepenými fotografiemi a později i klasické fotografické pohlednice. Jeho snímky přejímali i další nakladatelé, jako byl například Ottmar Zieher z Mnichova. Ernst Pflanz si většinou vystačil se třemi, maximálně čtyřmi židovskými postavami, které většinou naaranžoval ve svém fotografickém studiu [18]. Na několika desítkách jeho fotografií se proto setkáváme s totožnými figurami připomínajícími východoevropské Židy. Postavy mají sice kaftany, vousy a pejzy, existují však oprávněné pochybnosti o tom, zda se skutečně jedná o reálné návštěvníky lázní. Nabízí se možnost, že jde o zaplacené modely, kteří si nalepili pejzy a oblékli se do šatů patřících východoevropským Židům. Na vybraných inscenovaných pohlednicích v parku či na procházce jsou tři muži ironicky pojmenováni jako „Trojlístek“, „Firma: Wolf Hirsch a Schlamasel“ nebo „Konzilium“. ⁵³ Pomyslným vrcholem aranžmá se přitom stala dodatečná nápodoba deště. ⁵⁴ Ovšem je nutno říct, že se zachovaly i fotografické pohlednice, které evidentně zachycují „reálné“ Židy včetně rabínů sedících na lavičkách nebo při procházce po lázeňské kolonádě. ⁵⁵ Jejich dlouhé kaftany prozrazují kvalitní drahé materiály, čistotu a místy i vytříbenost stylu. Fotografie „skutečných“ židovských postav tak nabourávají zjednodušenou představu chudých, věčně špinavých a otrhaných východoevropských Židů a nabízejí komplexní pohled na diverzitu této široké skupiny.

Po přelomu století se stala velmi populární technika koláže, která nejčastěji kombinovala kresbu s fotografií a textem. Vedle oblíbených témat neodkladné toalety, židovské matróny alias přijíždějící tchyně se nově objevila fascinace moderními technickými vymoženostmi. Dříve všudypřítomné jízdní kolo, ⁵⁶ které nabízelo plno humorných situací obzvlášť pro lázeňské tlouštíky, bylo nahrazeno motocyklem, automobilem, lanovkou, horkovzdušným balónem, nebo dokonce vzducholodí [19]. ⁵⁷ Plno těchto pohlednic bylo tištěno židovskou firmou Lederer & Popper se sídlem v Praze, která i nadále pracovala se zaběhnutými stereotypy židovské vizuality, ale na rozdíl od jiných, hlavně německých nakladatelů nikdy nepřekročila hranici explicitně projeveného antisemitismu. Podobně tomu bylo také v případě karlovarského nakladatele a knihkupce Leopolda Weila, který byl židovského původu. Ve dvacátých letech 20. století však citlivost vůči antisemitismu v židovské komunitě výrazně vzrostla a jeden její člen, který jako lázeňský host navštívil Karlovy Vary, si neváhal stěžovat na Weilův obchod, protože prodával pohlednice podporující antisemitismus. ⁵⁸

Umělecká zobrazení

Pokud jde o samotné tvůrce pohlednic, kreslíře a karikaturisty, větší část z nich pro nás zůstává dodnes anonymní. ⁵⁹ Evidentní je několik svébytných kreslířských stylů, prozrazujících ruku profesionálně školených umělců. Příkladem může být rakouský umělec Fritz Schönpflug (1973–1951), který byl spoluzakladatelem a po určitou dobu také uměleckým ředitelem vídeňského humoristického týdeníku Die Muskete . Spolupracoval rovněž s dalšími periodiky a pro nakladatelství bratrů Kohnů (Brüder Kohn Wien) vytvořil kolem tisíce pohlednic. Z let 1905 až 1910 je známá jeho rozsáhlá série dopisnic ze západočeských lázní, kde bez ostychu karikoval místní návštěvníky. Častým terčem výsměchu mu byli východoevropští Židé [8], které zobrazoval nadmíru tradičním způsobem. Ačkoliv byl velmi zručný kreslíř se snadno rozpoznatelným rukopisem, nesnažil se při znázorňování židovských postav o vybočení ze zajetých kolejí a naopak dál prohluboval zažité vizuální stereotypy, které konvenovaly dobovému antisemitismu. ⁶⁰

Podíváme-li se na kresby a malby umělců, kteří během svých návštěv západočeských lázní zachytili jejich atmosféru, dojdeme v porovnání s probíranými pohlednicemi k zajímavému zjištění. Postavy Židů se hojně objevovaly zobrazené na jejich dílech, atraktivita těchto figur byla pro umělce nesporně vysoká, přesto je umělci nekarikovali. Zpodobovali je bez pejorativních konotací a hlavně zachycovali celou sociální i religiózní šíři židovských návštěvníků lázní. Například na tiscích z roku 1896 vzniklých podle série obrazů vídeňského malíře Wilhelma Gause (1853–1916), ⁶¹ jež u něho objednala městská rada v Karlových Varech, spatříme na kolonádách východoevropské Židy zobrazené v nejrůznějších oblecích a pokrývkách hlavy. Zjednodušenou představu chudého, povětšinou otrhaného Žida z východu najednou nabourávají sebevědomé židovské figury oděné do luxusních saténových kaftanů, které se vzpřímeně a s grácií procházejí po místních promenádách.

Rozmanitou šíři židovských typů najdeme také v knize Marienbad. Skizzen (Mariánské Lázně. Skici), vydané roku 1905 v Berlíně, kterou autorsky připravil a ilustroval německý karikaturista a kreslíř Edmund Edel (1863–1934). V humorně laděné knížce zpodobil barvitou lázeňskou společnost na začátku století a samozřejmě nevynechal ani židovské návštěvníky. Ke každému výjevu je vždy připojen krátký komentář, například u scény tří smějících se východoevropských Židů je napsáno: „Rebe vykládá vtip“. ⁶² A skutečně na výjevu vidíme muže s koflíkem v ruce vyprávějícího něco humorného svému doprovodu, který se směje jeho slovům [20]. Rabín i muž stojící po jeho pravici, pravděpodobně taktéž rabín, mají zřetelnou nadváhu, kterou neschová ani jejich kaftan. Edmund Edel se tak staví proti zvyklostem zobrazovat východoevropské Židy jako povětšinou štíhlé, vyzáblé typy na rozdíl od jejich emancipovaných blahobytných protějšků. Nebojí se zpodobovat skutečné osoby a jejich emoce odpozorované z reálné situace. Přichází navíc s figurou rabína, kterou autoři pohlednic dříve většinou opomíjeli, a zpodobuje ji v humorné situaci, která ji však nekarikuje ani nezesměšňuje. Obdobný přístup zaujal také mnichovský kreslíř a malíř Fritz August von Kaulbach (1850–1920), který jako lázeňský host navštívil Karlovy Vary v letech 1909 a 1913. O pár let později vyšla jeho kniha nazvaná Karlsbader Karikaturen und andere Zeichnungen (Karlovarské karikatury a jiné kresby), ⁶³ kde zpodobil nejrůznější židovské typy, jež znal z vlastní zkušenosti. Známé jsou rovněž kresby Henriho Toulouse-Lautreca (1864–1901) otištěné v knize Au pied du Sinaï (Na úpatí Sinaje). Její autor Georges Clemenceau (1841–1929), pozdější francouzský premiér, se v ní staví na stranu Alfreda Dreyfusse a popisuje své dojmy z cesty přes Karlovy Vary do Haliče. Lautrecovy ilustrace zachycující ortodoxní východoevropské Židy se vyznačují velkou expresivitou a na rozdíl od dobové produkce, ale i jeho vlastních kreseb asimilovaných bohatých Židů prvoplánově nepracují s negativní židovskou ikonografií. Nutné je však říct, že kresby zpodobující „polské Židy v Karlových Varech“ nevznikly zde, poněvadž Henri Toulouse-Lautrec nedoprovázel Clemenceaua na jeho cestách, nýbrž je vytvořil pod dojmem svých návštěv židovské čtvrti v Krakově nebo Paříži. ⁶⁴

Novinová karikatura

Přínosné je rovněž srovnání s novinovou karikaturou, která již od šedesátých let 19. století pracovala se stereotypně pojatou židovskou fyziognomií. První humoristické kresby navážející se do židovských návštěvníků lázní se však v Čechách objevují až začátkem osmdesátých let. Jako příklad uveďme Krejčíkovu kresbu asimilovaného obézního páru otištěnou v Humoristických listech v roce 1880, která karikuje jeho židovský vzhled a antisemitsky propojuje tloušťku s „dobrým kšeftem“. ⁶⁵ V průběhu následujících let, a to hluboko až do dvacátých let 20. století, se v novinových karikaturách v souvislosti s východoevropskými Židy navštěvujícími západočeské lázně často vyskytuje téma nedostatečné čistoty či zanedbané hygieny. ⁶⁶ Tento motiv není samozřejmě výlučně spojován pouze s židovskými lázeňskými hosty, objevuje se v celé své sociální i politické šíři taktéž u mnoha židovských postav v nejrůznějších humoristických kresbách. Nebývale silné uplatnění našel třeba v období Hilsnerovy aféry na přelomu století, kdy byl polenský Žid Leopold Hilsner (1876–1928) neprávem obviněn ze spáchání vraždy, jež antisemité označovali za rituální. Téma domnělé „židovské špíny“, které šlo ruku v ruce s motivem nedostatečné hygieny, zde nabylo jasné antisemitské podoby.⁶⁷ Obecně můžeme říct, že téma nedostatečné čistoty se stalo nejčastěji akcentovaným motivem v zobrazení židovských lázeňských hostů v novinové karikatuře.

Karikatury židovských hostů najdeme i v novinách, které vycházely v menším lázeňském městě na jihovýchodní Moravě, v Luhačovicích. Od začátku 20. století sem ročně zavítalo několik stovek, později dokonce i několik tisíc židovských návštěvníků a v období první republiky v Luhačovicích fungovaly židovské hotely, košer jídelny i modlitebna. Větší část židovské klientely pocházela ze Slovenska, Polska a Podkarpatské Rusi. Šlo převážně o zbožné Židy, mezi nimiž nechyběl třeba chasidský rabín Chaim Elazar Spira z Mukačeva (1868–1937). ⁶⁸ Amatérský historik a spisovatel Rudolf Richard Hofmeister (1868–1934) v knize Luhačovické dojmy, vydané v roce 1932, popsal, že mezi ortodoxními Židy z východu byli „ i bohatí obchodníci, kteří už nechodili v kaftanech, nýbrž v obyčejném pánském oděvu “.⁶⁹ Ty však pražský karikaturista a ilustrátor František Smatek (1899–1978) v Lázeňském Zpravodaji Luhačovickém nezobrazil. V letech 1930 a 1931 pro noviny nakreslil celkem čtyři karikatury zpodobující výhradně východoevropské Židy. Vedle typické fyziognomie a ohraného tématu mamonu, potažmo ekonomického prospěchářství, s nímž jsou Židé negativně spojováni již od středověku, se zaměřil na motiv sexuálního obtěžování, případně dokonce predátorství. Na jedné ilustraci [21] vidíme, jak starý ortodoxní Žid s chtivým výrazem ve tváři natahuje svou velkou ruku k mladé, právě se svlékající dívce v lázeňské kabince. V textu pod scénou, kombinujícím lidovou češtinu s jidiš, lačný Žid promlouvá: „ Grossartig! Viděj slečinko, mně se to vždycky vyplatí, dyž se jdu vykhoupat do první klasy. Meiner Seele, nekřičej – já přišel na svý peníze. “⁷⁰ Velmi podobná ilustrace s obdobným textem byla přitom otištěna ve stejných novinách již o rok dříve. ⁷¹

Novinové karikatury zpodobující židovské lázeňské hosty cílily především na témata nadměrné tloušťky, zanedbané hygieny, mamonu a finančního prospěchářství. Jde o velmi podobné motivy, jaké můžeme nalézt také v případě lázeňských pohlednic.

Sochařské práce

Dalším projevem lázeňského antisemitismu se staly vedle obrazových dopisnic a novinových karikatur také sošky a sousoší Židů. Na konci 19. století se objevila první drobná keramická sousoší nazvaná Karlsbader Idylle (Karlovarská idyla), která vždy jednotně představovala tři východoevropské Židy sedící na lavičce [22]. Na sobě mají kaftany a pokrývku hlavy, v ruce drží deštník nebo vycházkovou hůl a jejich tváře nesou otisk jasné negativní židovské fyziognomie. Tento námět pravděpodobně vychází ze starší předlohy zobrazující tři Židy s trojhrannými klobouky na hlavách, jak zaníceně diskutují nad nějakým tématem. V odborné literatuře je tento starší motiv označován jako „tři maušlující Židé“, přitom maušlovat (něm. mauscheln) ⁷² znamená mluvit jidiš nebo zkomoleným jazykem země s židovskými prvky, respektive národním jazykem kontaminovaným židovskými prvky (akcentem, výslovností, větnou stavbou a lexikem). Daný motiv se vyskytuje již na začátku 19. století a najdeme ho v nízkém reliéfním provedení na dřevěných dózách, tabatěrkách nebo koncových hlavách dýmek. ⁷³ Počet postav i téma diskuse je evidentně vlastní také motivu Karlovarské idyly, ten však zároveň vychází z grafických předloh, jež známe v různých obdobách z obrazových a fotografických pohlednic. ⁷⁴ Jedním z výrobců těchto sousoší byla keramická manufaktura Johann Maresch Siderolith und Terracotta Fabrik se sídlem v Ústí nad Labem, která se zaměřovala především na výrobu drobných, žánrově laděných sošek a zahradních trpaslíků. Jejich vzor číslo 669, zpodobující tři Židy sedící na lavičce, se vyráběl s drobnými úpravami včetně různých nápisů odkazujících k lázeňským městům, jako jsou Karlovy Vary, Bardejovské Kúpele na Slovensku nebo Merano na severu dnešní Itálie, přinejmenším do začátku první světové války.⁷⁵ Sousoší sloužilo jako těžítko, držák na obálky či listy papírů, dekorativní předmět a v neposlední řadě hlavně jako suvenýr, který se prodával v lázeňských městech. Daný motiv našel rovněž uplatnění v nízkém reliéfu na cínových popelnících ⁷⁶ nebo v podobě tištěného dekoru na keramických miskách, které se vyráběly ve známé porcelánce ve Staré Roli poblíž Karlových Varů ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století [23]. ⁷⁷ Po straně je dokonce uveden německý nápis „Karlsbader Idylle“. Naprosto totožná scéna se přitom objevila na dodatečně kolorované fotografii reprodukované na poštovní dopisnici z Mariánských Lázní již na začátku 20. století. Tři ortodoxní Židé sedící na lavičce zde však nebyli označeni jako „Karlovarská idyla“, nýbrž jako „Lázeňští hosté z Haliče“. ⁷⁸ Pravděpodobně šlo o modely, kteří se převlékli za východoevropské Židy, protože se v různě aranžovaných pózách vyskytují na deseti dalších fotografiích. Motiv karlovarské idyly, jedno, zda použitý na fotografii, nebo jako dekor či v sochařském provedení, není explicitně antisemitský, pracuje však se stereotypně se opakující židovskou fyziognomií.

Dalším hojně rozšířeným artiklem keramické dílny Mareschů z Ústí nad Labem se stalo v různých obměnách sousoší dvou Židů, z nichž jeden vždy představuje hubeného východoevropského Žida v kaftanu a druhý obézního asimilovaného Žida s vestičkou a v moderním kabátě. Názvy těchto drobných sousoší, která jsou vždy natřená olejovými barvami a vyráběla se ještě ve dvacátých letech 20. století, jsou vyryté na podstavci a zní: „Výměna tajemství“, „Taktéž tajemství“ nebo „Žid z burzy a Žid v kaftanu“. ⁷⁹ Postavy jsou charakteristické tradičním pojetím tváře a výraznými gesty rukou. Do dnešních dnů se samozřejmě zachovaly také další sošky z keramiky či dřeva, jak karikaturně zpodobují Židy s velkým lázeňským koflíkem nebo ukazují jejich rozčílené grimasy při diskusi [24]. ⁸⁰ Všechny tyto artefakty jsou dokladem latentní formy všeobecně akceptovaného lázeňského antisemitismu.

Závěr

Srovnáme-li vizuální projevy lázeňského antisemitismu v Čechách a na Moravě s antisemitismem v německých zemích, zjistíme, že forma antisemitismu v českých zemích byla až na pár výjimek velmi umírněná a v žádném případě nedosahovala otevřené radikálnosti říšskoněmeckých antisemitik. Prostředí českých zemí se například zcela vyhnula móda německých lázeňských pornografických pohlednic ze začátku 20. století, které znázorňovaly nahé židovské figury ve vyzývavých erotických pózách a intimních aktech. ⁸¹ Český lázeňský antisemitismus se nejvíce projevil na poli obrazových pohlednic, dále v oblasti novinové karikatury a nakonec ovlivnil i podobu drobných sošek a sousoší. U všech zpodobených židovských postav se typickým znakem stala stereotypně pojatá fyziognomie a výrazná, emocionálně podbarvená gesta. Ikonografický repertoár židovských figur byl záměrně zúžen na dva základní typy: chudého východoevropského a tělnatého asimilovaného Žida. Rozmanitost židovských lázeňských hostů byla úmyslně potlačena a nahrazena duální zjednodušující optikou. Obraz židovských návštěvníků lázní i Židů obecně byl záměrně karikován, pod pláštíkem humoru se skrývala populární dobová ikonografie antisemitismu, která primárně vykreslovala Židy jako něco zcela cizího, odlišného a hlavně nepřátelského.

Karikaturisté se na pohlednicích i v novinách samozřejmě vysmívali také jiným národnostním, společenským a náboženským skupinám navštěvujícím české a moravské lázně. Počet těchto karikatur ani jejich záběr či intenzita se však v žádném případě nedají srovnat s těmi, které znázorňovaly židovské návštěvníky lázní nebo Židy obecně. Soudobé reprodukční techniky – a médium pohlednice na prvním místě – tak sice vedle mnoha jiných činitelů živily široký zájem o židovskou přítomnost v lázeňských městech, ale skutečným cílem tohoto zájmu se stal výsměch, pohana a zostuzení.